Indický pávík

Tento předchůdce všech ostatních plemen pávíků byl popsán v Indii již v roce 1590. V dalším vývoji ho v oblibě sice předběhl anglický pávík, nicméně počty indických pávíků, který je dnes hojně chován zejména v Severní Americe, ale i v mnoha evropských zemích, Austrálii, Asii a Jižní Americe jsou úctyhodné. V Indii jsou tito pávíci hojně chováni v několika variacích, navzájem se mírně odlišujících typem i velikostí, jsou zde k vidění jako hladkohlaví-- hladkonozí, tak i hladkohlaví-s punčoškami, ale i se špičatou chocholkou-hladkonozí i s opeřenými běháky. V Hongkongu je chován i jako chocholatý s předním vrkočem.
Do dokonalosti byli indičtí pávíci zušlechtěni v USA v polovině 20. století a holubářský svět tedy přiznává moderním indickým pávíkům americký původ. Kromě USA je však tento holub hojně chován i v Kanadě a v Evropě zejména v SRN, kde byl jeho vzorník uznán v roce 1976. V Německu se jeho kvalita za posledních 5 let velmi zlepšila, zřejmě po opakovaných dovozech z USA či Kanady. Nicméně mnoho kvalitních holubů se vyskytuje i v jiných evropských zemích, kde nesmíme opomenout velkou oblibu v Nizozemí a rovněž tak nesmíme zapomenout na zemi naši. K nám byli indičtí pávíci přivezeni v roce 1991 v několika rázech přímo ze zámoří a ve své době zřejmě neměli v Evropě konkurenci. Nicméně je velká škoda, že se nepodařilo plemeno více rozšířit a překonat bariéru, kterou musí každé “nové” plemeno pronikající do poměrně konzervativního prostředí, jakým naše holubářství je, zvládnout. Naposledy u nás byli indičtí pávíci na větší akci vystaveni v počtu 6 ks na Evropské výstavě Brno 1998 př. Šindelářem a od té doby jsme je na našich velkých výstavách již neviděli. Přesto je mnoho předností, které nám chov indických pávíků nabízí.

Jedná se o plemeno velmi důvěřivé, nenáročné a odolné, dobrého a starostlivého rodiče. Přitom se vyznačuje na rozdíl od anglického pávíka moderního typu i výtečnou plodností a bezproblémovou orientací v prostoru. Další podstatný rozdíl mezi oběma plemeny spočívá ve větší postavě indických pávíků, jejichž hmotnost kolísá mezi 40 - 50 dekagramy. Držení těla je u indických pávíků vodorovné a poměrně silný krk směřuje kolmo nahoru a nikoli dozadu na horní ocasní krovky, jako u klasických pávíků. Rovněž zvláštní a v procesu posuzování důležité je cca 3 cm dlouhé otevření zad mezi zadní částí krku a ocasem. Záda i hruď jsou široká, oblast hrudi je dokonale zaoblená a neměla by být z bočního pohledu narušována ohbím křídel. Na rozdíl od pávíků je postoj indických pávíků založen na pevném doteku všech prstů s podložkou a je tedy vadou, jestliže se holub snaží figurovat na špičkách prstů. Opeření nohou a prstů je srovnatelné s nám dobře známým plemenem - kudrnáčem. I u indických pávíků vyžadujeme husté opeření dobře kryjící prsty holuba. Delší zapeření prstů, rostoucí převážně bočním směrem, se netrestá a rovněž se netrestají náznaky supích per, vypovídající o požadovaném bohatém pernatém fondu plemene.
Ve standardu je kladen velký důraz na tělesné tvary, velikost a držení postavy. Dá se konstatovat, že jejich silná postava, se středně dlouhýma nohama by měly vytvářet harmonickou dvojlinii, kde je první linie tvořena kolmě neseným středně dlouhým krkem bez potřesu, ostře vystupujícím ze širokých, zaoblených zad a na druhé straně stojí linie vystupující na konci zad, tvořená charakteristickým plemenným znakem - vějířem. Ten je sestaven z velkého počtu pevných ocasních per bez tzv. účesu, tedy s dobře spojenými prapory per. Mírný výskyt nespojených praporů per ve vějíři, vytvořený ponejvíce o dráty výstavní klece, je povolen. Velký vějíř je nesený pokud možno vzpřímeně, jeho tvar je talířovitý, nejedná se tedy o plochý vějíř jak jej známe u pávů, ale o ocas mírně trychtýřovitý. Bohužel se v praxi velmi často setkáváme s náznakem kornoutovitého vějíře. Ze zadního pohledu by měla pera vějíře tvořit přinejmenším 3/4 pomyslného kruhu. Křídla jsou nesena pod krajními ocasními pery, země se nedotýkají. Zajímavostí plemene je nepřítomnost kostrční žlázy.

Mezi strukturové ozdoby řadíme vedle opeření nohou a vějíře i chocholku, vyrůstající v záhlaví. Uznáni jsou jednak nejčastěji se vyskytující holubi se špičatou chocholkou, jednak holubi se zaoblenou lasturovitou chocholkou s jemnými růžicemi, ale vyskytují se i jedinci hladkohlaví, i když poměrně řídce. Hlava je v poměru k velikosti těla poměrně velká, s dobrým klenutím čela a zřetelným protažením. Barva očí, zobáku, obočnic je odvislá na barvě opeření hlavy a je obdobná jako u anglických pávíků. Mezi vady typu řadíme nezřetelná záda, potřes krku, malé, slabé tělo (pamatujeme však na to, že žlutí, ale i červení holubi jsou celkově drobnější než ostatní rázy), letky dosahující země, malý, mezerovitý či nepravidelný vějíř, nízký postoj nebo postoj na špičkách prstů, vady chocholky, slabě zapeřené prsty, ploché čelo a dlouhý zobák.

Indický pávík je právem řazen na samotnou špičku mezi holuby co se týče počtu barevných a kresebných rázů. Na kvalitu jeho barvy a kresby neklademe přílišné požadavky a snad i proto lákal a stále láká zejména americké holubáře k vytváření rozličných barevných novinek. Vedle uznání ve všech základních barvách se indický pávík vyskytuje jako plnobarevný i v rázech šedohnědém, mléčném, moučném, stříbřitém, stříbrném, khaki a dalších. Z kreslených rázů je oblíben zejména jako bělouš(grizzly), almond(vícebarevný), kite, opálový, bronzový apod. Shodně jako u pávíků i u tohoto plemene uznáváme holuby lentové - s širokým bílým pruhem, umístěným cca 2 cm od konce ocasních per, štítníky se 7 - 12 bílými krajními letkami, holuby barevnoocasé a běloocasé a velkou škálu barev v kresbě strak. Strakami jsou označováni jedinci v kombinaci bílého a barevného opeření, nesmějí však mít čistě bílý ocas a letky a kresebné rozložení musí být po celém těle pravidelné.

         

V naší zemi je indický pávík dnes chován zejména v bílé barvě v chovech jen hrstky chovatelů. Přesto je zřejmě jen otázkou času, kdy se o toto zajímavé, statné plemeno s nevšedními ozdobami hlavy a velkým vějířem, začnou zajímat i další chovatelé a uskuteční se další úspěšné dovozy jako na počátku devadesátých let 20. století. Nechme se tedy překvapit a doufejme....

 
Způsob chovu a výstavnictví

Jedná se o plemeno majestátní a přitom velmi důvěřivé, nenáročné a odolné. Jeho velikost postavy a vějíře značí, že před sebou nemáme nějakého hbitého letce, ale jednoho z nejtypičtějších voliérových holubů, který se nejraději zdržuje na podlaze holubníku či voliéry. Tomu musíme uzpůsobit velikost podlahové plochy. Podlahu holubníku zpravidla pokrývají hobliny, do voliéry je vhodný říční písek, savý podklad nejlépe uchová kvalitu vějíře i rousů a holubi působí čistým a pěstěným dojmem. Někdy se nám může zdát, že holubník s indickými pávíky je přeplněný, ale při podrobnějším pohledu zjistíme, že holubů je naprosto přiměřené množství a to, co opticky zvětšuje jejich počet, je jejich dokonale rozprostřený a velký vějíř. Krmítka jsou nejvhodnější žlabová s mřížkami, tzv. drůbežího typu, o který si neodírají pávíci vějíře. U předkládaných zrnin je ceněná pestrost a kvalita, neměl by chybět čirok, luštěniny (sehrávají důležitou roli při růstu pernatých ozdob) či olejniny. Na růst per někteří chovatelé přidávají bramborovou míchanici, osvědčilo se doplňkové podávání granulí, které napomáhají i snadnějšímu krmení mladých, a zelené míchanice (salát, pampeliška, žebříček atd.). Jako u jiných rousných plemen, i u indického pávíka se k odpočinku hodí nejlépe individuální sedačky kruhovitého tvaru, kde rousy nejméně trpí. Protože je vlastní let spíše nežádoucí, jsou tyto sedačky zpravidla umístěny jen nízko nad podlahou anebo se bez nich chovatelé zcela obejdou. Základem pro zdárný odchov je „předimenzovaná“ velikost hnízdních boxů, kde se může tento poměrně velký holub v klidu zapářit, nerušen jinými samci. Pojímání trvá samcům delší dobu a ve volném prostranství nebo i ve voliéře mohou být jinými samci shazováni. Z uvedeného důvodu bývá plemenitba prováděna velmi často v rozměrných individuálních boxech, kde jsou pečlivě složené páry ponechány během celé hnízdní sezony a nejsou nijak rušeny. Indický pávík je velmi spolehlivý a starostlivý rodič vyznačující se výtečnou plodností. Zkracování vějíře z důvodu snadnějšího pojímání není obvykle potřeba. Aby nebyla vejce či malá holoubata vynášena na rousech z hnízda, osvědčila se hlubší a širší hnízda než u běžných plemen.

Základním prvkem plemenitby je vyrovnávací párování, jehož cílem je spojení partnerů, jež se v přednostech doplňují a v nedostatcích nedublují. Chovatelsky nejvíce cenné jsou široké holubice s velkým vějířem a širokým postojem. Oproti jiným plemenům čeká chovatele více práce během dospívání výletků. Část mladých po vylétnutí z hnízda zachycuje křídly za ocasní pera, což může vést k nesení vějíře na stranu, jiní mohou mít střed vějíře příliš řídký. Aby to nebyly vady stálé, nesmí dojít k selhání chovatelské péče. Problémovým mladým holubům vějíř podlepujeme páskou, při nesení vějíře na stranu přidáváme drobné závaží na opačnou stranu. Do prvního pelichání se tvar a nesení vějíře ustálí a vše bývá již natrvalo v pořádku. Vzácně se vyskytující hedvábné indické pávíky páříme vždy tak, že jeden z rodičů je hedvábný a druhý v normálním opeření. Hedvábnost je mutace dominantní, mláďata z uvedeného spojení se rodí v obou formách opeření bez ohledu na pohlaví. Kvalita českých kudrnáčů, pávíků či parukářů snese nejpřísnější mezinárodní měřítka, u indických pávíků tomu zatím tak není. Je jen na našich chovatelích, zda někdo zvedne hozenou rukavici a posune naše holubářství výš…

text : Alexandr Veselý