Poštovní holub bílí

Historie poštovních holubů

Slyšíme-li slova poštovní holub, představíme si pošťáckou brašnu plnou dopisů, s kterou poletuje holub od jednoho adresáta k druhému, ale tak to nefunguje. Poštovní holubi jsou chováni pro svůj vynikající orientační smysl a lásku k holubníku, ve kterém se narodili. To je hlavní stimul, který je žene vrátit se na toto místo z obrovských vzdáleností.
Holubi jsou přísně monogamní, rovněž touha po jeho partnerovi – a případně i po jeho mláďatech – vede poštovního holuba neomylně zpátky domů. To věděli holubáři již v pradávných dobách, kdy ještě výraz „poštovní“ neexistoval a k donášení zpráv se využívali běžně chovaní domácí holubi s dobrou orientací trénovanou hledáním potravy v polích a na velmi vzdálených místech, hlavně v době válek. Již tehdy se vyznamenalo mnoho holubů, někteří jsou uctíváni dodnes jako váleční hrdinové a můžeme je vidět vycpané v muzeích.

Dnes se jedná čistě o sport. V praxi je to tak, že se poštovní holubi odvezou na místo startu vzdálené i stovky až tisíce kilometrů. Tam se vypustí a holub letí domů. V minulosti si vojáci brali s sebou do ležení holuby, po kterých posílali zprávy domů, což tehdy byla jediná možnost, jak informovat svou rodinu.

Mylné jsou představy, že řeknu poštovnímu holubovi, kam má zprávu donést, a on doručí dopis na požadované místo. Holub se vrátí vždy jen do svého domovského holubníku.

Počátky

Poštovní holubi mají pojmenování po donášení zpráv, které je dokumentováno již více než tisíc let, ale skutečné doručování zpráv holuby je mnohem starší. Profesor Lepsius nalezl zmínky o holubech na egyptských památkách z doby 4000 let před Kristem. V době Aristotelově v Řecku byl holub již běžně známý a cílevědomě chovaný. Rovněž Římané chovali holuby ve velkém množství v holubnících až s 5 000 kusy holubů, přičemž plemena byla v rodokmenech pečlivě zaznamenávána. Columella kárá rozmařilost Římanů, že zaplatili až 640 korun za pár kvalitních poštovních holubů. Za doby vládnutí Varra, v letech 116 až 26 před Kristem, byl prodáván pár čistokrevných holubů za 200 až 1 000 nummů, tj. přibližně za 350 až 2 000 dnešních korun. Vládcové Íránu sem posílali vzácná plemena, aby Jeho Veličenstvo křížením dosáhlo překvapujícího zušlechtění v orientačním smyslu holubů k donášení zpráv. To, že i staří Egypťané používali holubů k přenášení zpráv, dokazuje nástěnná malba v chrámu Medina Huba z doby Ramsese III. 3 000 let před Kristem, která znázorňuje korunování faraona. Faraon stojí s žezlem a šípy před dvěma oltáři, na kterých jsou položeny koruny Horního a Dolního Egypta. Za oltářem vzlétají čtyři holubi, aby oznámili do čtyř světadílů korunování mocnáře.

Plinius píše o tom, že Brutus, kterého obklíčil a obléhal v Modeně Marcus Antonius, žádal prostřednictvím holubů pomoc od svých přátel.

Pomníky starého Egypta dokazují, že v dobách faraonů lodníci brávali s sebou na plavby poštovní holuby, aby oznamovali svým rodinám přesnou dobu návratu. V kronikách jsou zaznamenány případy, že holubi uletěli vzdálenost z Babylonu do Alepa za 48 hodin a že tuto vzdálenost jde dobrý chodec 14 dní.

Při olympijských hrách byli vypouštěni holubi se jmény vítězů do všech krajů. I v době úpadku antické kultury přežilo poštovní holubářství. Byla to doba rozkvětu arabské vzdělanosti po celém Východě. Holubí pošta se tam stala všeobecnou a byla řízena úspěšně.

Roku 1167 zavedl pravidelnou holubí poštu Nur–Eddin mezi Bagdádem a všemi důležitými městy Sýrie. Jeho holubi byli poznamenaní na zobáku a nohách. Tato pošta se udržela až do 17. století, kdy zanikla tureckou bezstarostností.

K donášení zpráv používali holubů již Peršané, Egypťané, Římané i Řekové. Orientální národy však zdokonalily holubí poštu nejlépe. Sultán Nureddin Mahmud r. 1174 a později kalif Achmed Alcaser Livid z Bagdádu r. 1225 zavedli velkolepé fungující holubí pošty, které se dlouho udržely.

Cvičené holuby přiváželi křižáci do Itálie, Francie i Německa, kde holubí pošty úspěšně fungovaly, ale v 16. až 17. století upadaly, až téměř zanikly. Teprve na konci 18. století se opět začaly zřizovat hlavně ve vojenském zájmu. Je až neuvěřitelné, že poslední holubí pošta byla zrušena až v roce 2004 v Indii.

Německo-francouzská válka v druhé polovině devatenáctého století prokázala spolehlivost poštovních holubů a začalo období jejich rozkvětu. A to nejen ve vojenství, ale i v zájmovém chovatelství. Chovy poštovních holubů se staly nedílnou součástí vojenské taktiky a byly hojně využívány během první, ale ještě i ve druhé světové válce. Poté se s ohledem na rozvoj moderních sdělovacích prostředků přestali poštovní holubi pro tyto účely využívat. Shrneme - li si dosavadní fakta, je poštovní holub cílevědomě vyšlechtěným plemenem domácího holuba polního typu s vynikající orientační a letovou schopností. Patří tedy mezi několik set až tisíc plemen, která vznikla lidskou činností z původních divokých holubů. Přestože se jedná o jediné plemeno, dokázali poštovní holubi v poměrně krátké době získat dominantní podíl mezi holubími plemeny. Dnes se hovoří o tom, že tvoří celosvětově asi 40 - 50 % holubí populace. Nejčastěji se chovají v rázu modrém pruhovém a kapratém, řídčeji i jako tmaví, černí, bělouši, s různým podílem bílého opeření a vzácně i čistě bílí. Mezi nejvzácnější patří jedinci recesivně červení, poměrně často se setkáváme s dominantně červenými holuby. Vídáme i holuby skřivánčí a jedince v dalších rázech. Nádherní jsou modří bezpruzí holubi s jemnou modří bez náznaků šedi. Pěkně zbarvený poštovní holub se vyznačuje zvláštním osobitým kouzlem.
Veškerá snaha poštovního holubáře a smysl jeho počínání se orientují zcela jiným směrem, než k dosažení atraktivní barvy a kresby. Směřují k dosažení perfektního kondičního a zdravotního stavu holubů, vynikajícího rozvoje svalstva a upevnění orientačních vloh poštovních holubů. Dodržení vysoké úrovně hygienických opatření a podávání vysoce kvalitních krmných dávek i celá struktura vedení vlastního chovu se zaměřují na jediný prvek - a sice na výkon. Ten je u poštovního holuba prvořadým kritériem. Tedy nikoliv čistota barev, jednotnost tělesných tvarů a pravidelnost barvy očí a ucelenost kresby, ale jen výkon, výkon a výkon. Výkon podporovaný špičkovou kondicí, tréninkem a úzkostlivou péčí. K téměř povinné zdravotní péči patří několikrát za rok prováděné kompletní vyšetření trusu. Na základě vyšetření jsou provedena opatření proti endoparazitům, salmonelám či kokcidiím. Několikrát za rok je prováděna léčebně-preventivní kúra proti trichomoniádám. Holubník musí být vzdušný a suchý. Při pravidelném a častém čištění se doporučuje “zbytkový” prach odstranit pomocí vysavače. V letním období věnujeme zvýšenou pozornost výskytu ektoparazitů. Alespoň jednou týdně se holubi koupou v lázni s přídavkem solí, podporujících vynikající rozvoj opeření.

Důležitá je pravidelná výměna a dezinfekce vody. Dostatečný přísun vitamínů, minerálů a stopových prvků je zaručen po podání gritů, kvasnic, holubího koláče a různorodých dalších přípravků. Po zátěži se podávají elektrolyty, bylinné extrakty, hroznový cukr a přípravky na bylinné bázi ke zvýšení imunity a výkonu. Netřeba připomínat důraz na kvalitu krmné dávky s odpovídajícím podílem energetických a proteinových zrnin.
Chov zakládáme, případně doplňujeme, nákupem holoubat z osvědčených chovů. Nakupujeme mláďata, která ještě neopustila holubník. Další variantou je nákup starších jedinců, které držíme v holubníku bez možnosti proletu a k vlastnímu sportovnímu využití a cílené plemenitbě používáme jejich odchov. Tyto metody bývají v praxi kombinovány. Chov založený od holubářů z okolí si vyžádá většinou minimální finanční položky. Jiné je to s holuby z nejprošlechtěnějších linií, kde jednotliví jedinci dosahují až astronomických cen. Poštovní holubářství je, podobně jako většina jiných zálib, koníčkem časově a finančně velmi náročným. Alespoň pro chovatele, kteří mu propadli. Poštovní holubářství je vysoce organizovaným systémem různých soutěží a dosažení dobrého umístění je pro holubáře neobyčejně emotivním zážitkem. Soutěží se v rámci místních, okresních, oblastních, krajských, zemských a celostátních organizací. Vrcholem jsou pak světové olympiády, konané každé dva roky.
Sportovnímu využití je přímo úměrný i průběh chovné sezóny. Holubi jsou v zimě rozděleni dle pohlaví, aby byli motivováni k současnému nasedání, které začíná v polovině března. Zpravidla necháváme chovné páry hnízdit jen dvakrát a na hnízdě ponecháváme po jednom holouběti. Vajíčka od nejlepších párů se v praxi podsazují do hnízd k párům s horšími předpoklady. Po druhé snůšce se hnízdění ukončí. Nutná je pečlivá chovná evidence a vedení několikageneračních rodokmenů.

Holubník pro poštovní holuby by měl mít několik oddělení. Nutné je oddělení pro výletky, pro holuby a holubice, případně pro závodníky a chovné páry. Většinou se neobejdeme bez oddělení pro nakoupené chovné jedince a bez dalších přídatných zařízení, odpovídajících zvolené závodní taktice. Stěžejním místem holubníků jsou výlety, které musí být konstruovány tak, aby byly holubům snadno přístupné. Jejich mechanismus musí zabezpečovat možnost vletu a zamezení výletu holubů přilétlých ze závodů. Na vlety jsou rovněž montovány signalizační zařízení, upozorňující chovatele na návrat závodníků. Holubi musí ztratit strach z chovatele, nesmí se bát jeho doteků. Poštovní holub po příletu ze závodů musí okamžitě zamířit do holubníku, kde je mu nabídnuta některá pochoutka. Přitom nesmí otálet s vletem do holubníku a posedávat na střeše. Ztráta nedůvěry k chovateli se dá odstranit výběrem jedinců, neboť je i geneticky ovlivněna. Lze také holubům nabízet některý z pamlsků, např. burské oříšky či semenec.